Konečně jsem si jednou taky vzpomněla na blog! Mám opět o čem
psát, i když tak přemýšlím, je dobré vše psát na net? Mno, úplné detaily
nečekejte, ale tak podělit se o, někdy zajímavé, zážitky s celým světem
snad není na škodu, ne? :-)
Tak,
co máme na programu dnes? Začátek prázdnin? No, tak to pro mě zas tak
moc neznamenalo, ono kouzelné datum 1.7., protože já mám prázdniny už od
26.6. :-) Každopádně jsem první prázdninový den (teď myslím 1.7. ;-) )
odjela za kámoškou do Prahy. Druhý den ráno jsem byla objednaná k prof.
Weissovi (psycholog), tak jsem aspoň nemusela ráno brzo vstávat, když
jsem u ní přespala.
Po příjezdu, tradičně na
Hlavní nádraží, jsem se dala na sever. Musela jsem, v jedné firmě za
řekou, ehm, něco zařídit. Nemá to se mnou ani z blogem nic společného,
bylo to pro někoho jiného, takže to nechme stranou. Po tom jsem se dala
na východ. Kromě zabloudění do vysoké trávy plné kopřiv a toho, že mě
málem přejelo auto (zase tak ne, byla tam docela rezerva mezi mnou a
autem, mno... dobrých 5 metrů! :-) ) - (ach to moje přecházení silnic),
jsem dorazila v pořádku, teda až na to, že mě po těch 10ti kilometrech
bolela půlka těla, hlavně nohy a záda.
Měla
jsem ještě hodinu, tak jsem si po půlhodinovém odpočinku na lavičce šla
projít obchody. Když jsem si jeden vybrala a prošla ho. Přece jenom mám
stále kvůli stávajícímu vzhledu z nakupování toho správného oblečení
ještě trochu trému, ale snažím se to nedávat znát, protože to je špatné
dávat najevo strach z něčeho, co je vlastně úplně normální. Když k tomu
člověk přistoupí normálně (nemyslím přímo "profesionálně"), tak by
prodavači neměli nic namítat, a jestli zjistím, že se mi za zády smějí,
tak mají na dalších několik let v tomto obchodě po srandě, aspoň ze mě,
protože mě tam neuvidí. A hlavně, prodavačům jde myslím hlavně o kšeft -
žijeme ve 21. století, jestli si toho někdo ještě nevšiml, má smůlu.
No,
v tom obchodě se mi zalíbilo jedno úplně skvělý tričko, prostě snad
jedno z nejlepších, co jsem kdy viděla, a přála bych si ho. Problém byl,
že stálo 250 Kč, což bych za něj sice v poho dala (kámošovo tričko
stálo 600, a já bych si ho osobně nekoupila kvůli vzhledu, jak
vypadalo), ale po těch 10 km jsem byla tak zpocená, že to nebylo tolik
znát jen díky několika desítkám mililitrů deodorantu... :-( Takže jsem
radši vypadla, než bych si ho zkoušela... Ale možná se tam někdy vrátím.
Pak
jsem se setkala s kámoškou, ale zrovna na společné nákupy moc nebyla
nálada, tak jsme jely rovnou k ní domů. Oh, jaký to byl nádherný výlet
ze 13. patra mrakodrapu! (ehm, teď nevím od jaké výšky to už je
mrakodrap, a kdy ještě ne, tak to možná píšu špatně...) Jinak docela
fajn byt, sice menší než u mě doma, ale pro 1-2 lidi v poho dostačující.
Zůstaly mi oči stát na počítači, který byl jen o něco málo větší, než
dva externí 1TB harddisky dohromady (asi netušíte, tak pro porovnání asi
jako dvě litrové krabice mléka vedle sebe. :-?), ale stejně výkonný,
jako normální PC krabice pod stolem. :-D
Ještě
více mě ale zaujala její postel, taková roztomile princeznovská. :-*
Klidně bych ji brala, ale asi bych se do ní nevešla, s mojí výškou se
mám co vejít do mojí vlastní postele. :-D Mno dost popisu, jdeme
spinkat. :-)
Druhý den ráno mě kámoška dovezla k
Weissovi před budovu, ano, asi tušíte, že ona je taky TS a má už
vyšetření u Weisse úspěšně za sebou. :-) Měla jsem ještě dvě hodiny čas,
takže jsem šla někam zahnat hlad, konkrétně do mini-samoobsluhy opodál,
kde obsluhoval prodavač vietnamského původu (nic proti nim, náhodou se u
nich skvěle nakupuje oblečení). Tipuju, že by rohlíky tam měl už tak 3
dny... Ale co, hlad je nejlepší kuchař. ;-)
Když
jsem tam vešla, na dveřích vpravo byl nápis, něco ve smyslu ať pacienti
používají výtah, ale na zdi proti mně stálo, že výtah je mimo provoz.
Tak to ho moc asi nepoužiju, ale co teď? Z cedulí jsem nebyla zrovna moc
moudrá, jedna posílá do výtahu a druhá říká, že nefunguje, tak jsem se
radši šla zeptat vrátného. S vrátnými mám dobré zkušenosti, často znají
přesnou cestu uvnitř areálu (ještě aby ne! :-D), ale i venku. Poslal mě
tam přes dvůr po schodech, celkem srozumitelně, ale "Chytrému napověz,
...", takže jsem to našla až na druhý pokus, jedny dveře byly zamčené
(naštěstí, kdoví, kam bych dorazila xD). Mno co, našla jsem přijímací
místnost, kde si mě zaregistrovala sestřička, a dovedla mě k doktorovi,
kde jsem čekala... Musím říct, že Weiss je opravdu časově přesný,
zavolal mě snad přesně na minutu na objednaný čas. :-) A lidi, co tam
byli po mně, museli vysvětlovat, proč vlastně přišli o čtvrt hodiny
déle.
Musím říct, že i přes varování kámošky mi
přišel docela příjemný, v porovnání s tím, co mi vyprávěla. Při
rozhovoru mě taky dostal docela dost do rozpaků, kdy jsem se asi dost
červenala a koktala. Radši se neptejte, při jaké otázce. ^_^
Pak
mě dal testy, kdo tam byl tak zná... Vysvětlil mi je, myslím, že jsem
to dokonce i pochopila... :-D První dva byly stylem ano - ne, ale
chyběly mi tam ještě odpovědi spíše ano, spíše ne, protože některé
otázky byly dost nejasné. Třeba "červenáte se často?" - nevím co myslí
tím často - několikrát denně? A navíc nemůžu vědět, jak se červenám,
když se stále nekoukám do zrcadla... I když někdy to cítím, ale zase
někdy se červenám a nevím o tom. :-D
Pak tam
byly IQ testy, asi 60 otázek. Prvních několik (desítek) bylo v poho, ale
poslední asi 3 mi daly tak zabrat, že jsem dvě z nich vůbec nevyřešila.
Ale i tak, že bych nebyla zas tolik ... Ehm, no pak jsem ty testy
odevzdala, Weiss mi podal ruku, usmál se a řekl, že testy pošle Hance
Fifkové. Přišlo mi to sympatické. (ach, přece mi nemůže přijít
sympatická každá osoba, co mě oslovuje ve správném rodě a usměje se...
asi jen ze začátku, první +/- rok přeměny. :-) )
Po
odchodu od Weisse jsem měla zase konečně jednou dobrou náladu a "chuť
do života". :-) Zamířila jsem si to na Hlavní nádraží. Sice jsem
skončila někde u Muzea, a v první chvíli jsem nevěděla, kde jsem, ale
nakonec mě tam můj "skvělý" orientační smysl ve spojení s mobilními
Google mapami dovedl. :-)
Čekala jsem ještě půl
hodiny na vlak, a nějakou dobu ve vlaku, kde jsem měla v kupé
tříčlennou pánskou společnost. Sice bohužel o dost starší, než já, ale
co, stejně jsem skoro celou dobu spala. :-D I poté, co se vlak rozjel.
Přijela
jsem domů napůl mrtvá. Ale pár hodin v postýlce mě vyléčilo. :-) V
pátek jsme jeli s kámošem do Hradce Králové. Hlavně do bazénu a taky
projít obchody. Já se v tom bazénu, hlavně v mužských sprchách, cítím
čím dál tím hůř. :-( Ale nakonec jsem se osmělila a dokonce i párkrát
skočila šipku. Co já bych dala za jednodílné plavky? Ty se ve vodě
nestáhnou ze zadku, když se při šipce moc přetočíte. :-D Ale aspoň že to
v té rozvlněné vodě není vidět. :-)
Na
procházení obchodů už nezbyl čas... Teda zbyl, ale asi jen 2 hodiny,
protože jsme se rozhodli jet předposledním vlakem domů, a ne až
posledním. Stejně jsem si nic moc nového nekoupila. Co se týče oblečení,
nechci si ho kupovat před kámošem. Koupím si ho sama a on ho uvidí až
na mě. :-)
Byla jsem zase totálně utahaná,
ještě jsem cítila těch 10 km po Praze ze středy... A na sobotu se
chystala menší oslava. V sobotu jsem se snažila dát trochu "do pořádku",
nejdřív ve vaně, pak žiletkou, pinzetou, epilátorem... Na nehty už
nezbyl čas. Si říkám, že dříve mě příprava na nějakou akci vůbec tak
netrvala a nedala takovou práci. Ale kupodivu mě toto ani nevadí. :-)
Jinak
na oslavě jsem dělala DJku :-P, mno ale jinak tam byla celkem nuda.
Lidi mého věku jsme tam byli asi jenom dva nebo tři, ne že bych si s
dospělými nerozuměla, ale přece jen, ráda si, hlavně na mejdanu, pokecám
spíš s lidmi mého věku.
No a v neděli a
dnes... Odpočívám. :-) Samozřejmě tradičně doma u PC. Včera jsem zas po
dlouhé době programovala v PHP. Popravdě, trochu mě to přestává bavit.
:-( Budu muset něco vymyslet, aby mě to zase bavilo, protože PHP je
super a nechci ho zapomenout, co bych pak dělala? :-?
No
a tak dneska musela přijít řada na blog. Tak zase máte co číst a
komentovat, i když bych mohla napsat také něco do jiné rubriky než
Deník/Aktualitky. Jenže mě to jde děsně pomalu. :-( Tenhle článek píšu
už přinejmenším dvě hodiny a to myslím že ještě déle. (Koukám, že jsem
to zase trefila na 20 odstavců - jak já to dělám? :-D) No ale co, co
bych pro čtenáře neudělala? :-D
Annia | 
Lucka | 
Zajimavy tyden